Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pejskové

---------------------------------------------------

Jako každé správné dítě jsem odmalička na našich žebrala nějaké zvířátko-nejlépe pejska.Postupně jsem procházela přes křečky,morčata,chůvičky,zebřičky,korely,rozely,myši,potkánky,fretky a kdo ví co ještě konečně i k tomu pejskovi.
Naším prvním pejskem byl novofundlák Baryn-takové mega velké tele :-) Byl strašně hodný -jen se s ním nedalo nikde jít k vodě.Pořád někoho zachraňoval-zpravidla k nelibosti zachraňovaných lidí.Vzhledem k tomu ze se změnily možnosti umístění,si Baryna vzali strejda a u nich dlooouho dlouho žil v naprosté spokojenosti a myslím že umřel na prasknutí :-) Byl jak prasátko.
Pak jsem se dlouho věnovala pobíháním s pejsky babičky-napřed s vlčandou Elzou a pak spoustu let s Ritou,která byla naprosto fantastická.S Ritou jsem trávila spoustu času,denodenní několikahodinové procházky,brávala jsem ji sebou ke koním-prostě super.Umřela asi ve 14ti letech...nikdy na ni nezapomenu!
Prvním pejskem na kterého naši rezignovali a dovolili mi jej mít doma byl malý voříšek Ayka.Ayenku jsem dostala v práci od nějakého kluka který vezl ji a ještě jedno štěně do Brna do útulku.Pochopitelně že jsem se s nimi mazlila-byla krásná jako každá štěňata.No a když kluk přestupoval,tak na mě jen z druhého vlaku houkl že mi ji tam nechal.Dva dny jsem jezdila s Aykou v práci-pracovala jsem jako průvodčí-a děsila se co řeknu doma.Pochopitelně že maminka řekla radikálně ne,ale pořád jsem doufala že to nějak ukecám.Když jsem přišla večer domů,tak taťka už byl o přírůstku zpraven a očividně instruován aby mi to zatrhl.Jenže Ayenka to pořešila po svém-prostě jej začala olizovat a mazlit se a taťka vyměkl.No a maminka rezignovala :-))
Roky s Aykou byly naprosto super-hrozně rychle se učila všelijaké lumpárny,byla a ještě je skvěle poslušná a naprosto přizpůsobivá.Chodila se mnou úplně všude,jezdila ke koním.Brávala jsem ji na vyjížďky a vždycky nalítala 5x tolik co koně.Byla takové malé torpédo.Teď už je to taková stará,ale vitální dáma,má 11 let.Je to osobnost,nekonfliktní,decentní.... Po mém odstěhování nakonec zůstala u rodičů,užívá si válení v posteli a na gauči a procházky s našima.        

Tak  Ayenčina důvěřivost a naivita si vzala svoji daň-22.2.08 jí musela být amputována levá zadní nožka po té,co vlezla před stádo 5ti cválajících koní a ti ji pošlapali :-(

Při jedné našich vycházek se k nám přifařil velký vlčák.Napřed jsem se bála že mi chce Ayku sežrat,ale nakone jsem pochopila že jen hledá někoho kdo se ho ujme.Marně jsem mu vysvětlovala že s námi nemůže,že prostě nee .Chodil za náma celou dobu,pořád mi strkal čumák do ruky a prostě se očividně nechystal odejít.Naši souhlasili že ho na nějakou dobu vezmeme domů.Po vyzkoušení spousty jmen nakonec nejvíc slyšel na Alana.Lepili jsme lístečky,volali na policajty,obvolali okolní útulky,ale prostě Alan už byl náš a nehodlal to změnit.Nějakou dobu bydlel s námi v paneláku,ale po tom co babičce umřela Rita se přestěhoval k ní.Byli jsme srandovní trojka-já,maličká Ayka a mohutný Alan.Z Asíčka (jak se mu začalo říkat) se vyklubal skvělý pes.Naprosto spolehlivý,vděčný a výborný společník a hlídač.Bohužel ulovil nějakého přiotráveného potkana,který jej stál život...
Dalším pejskem v mém životě byl šarplaninec Orlando.Oriška jsem si koupila jako štěňátko.Neočkované,šíleně začervené..no byla to krásná kulička a bylo mi ho líto.Všichni mě strašili,že povaha těchto psů je komplikovaná-je pravda že do té doby jsem vůbec netušila že takové plemeno existuje-a že mě sežere i s koníkama.Omyl-Orišek byl naprosto dokonalý :-)) Je pravdou že přístup k němu byl úplně jiný než jsem byla zvyklá-na nějaké drilování reagoval znechuceným výrazem a pohledem upřeným do dáli....v očích něco o tom,abych mu políbila.......Ale brzy jsem pochopila co práce se šarplanincem obnáší a Orišek by udělal první,poslední aby vyhověl.Zhruba v roce se u něj objevila prapodivná nemoc,se kterou si nikdo nevěděl rady.Zdálo se,že se jedná o úplnou ztrátu imunity,Jezdili jsme od čerta k ďáblu,Kroměříž,Brno....nikde nám nevěděli pomoct.Původní diagnoza byla alergie na bílkoviny-po různých dietách vyloučena.Pak se řešila alergie na bleší kousnutí-po spoustě odblešení,koupání v jakýchsi antialergických vodičkách opět vyloučena.Dokud dostával antibiotika,tak byl relativně v pořádku,maličko přibral,vyrážka se ztrácela-ale stačilo 2 dny vysadit a bylo to tu zase.Navíc se neustále dávky musely zvyšovat a po roce bezvýsledného léčení,po spoustě prokňučených nocích s náhubkem,aby si nerozkousal mokvající rány jsem ačkoliv nerada přistoupila k uspání.Bylo zoufalé se dívat jak mi dvouletý pes musí umírat v náručí a nikdo neví proč.Domnívám se že se na něm podepsalo zanedbané odčervení......
Protože jsem nechtěla být bez pejska,tak mě kamarádka doslova zatáhla do Olomouce do útulku,odkud jsme si odvezly dvě štěňátka-kříženečky knírače Nicka a Dustyho.Kamarádka Dustyho brala pro rodiče,ale protože k nim jela až za dlouho,tak jsem je měla doma oba.No to bylo nadělení :-)) Byt vzhůru nohama,pořád se něco dělo...Po tom co Dusty šel pryč Nikoušek dlouho tesknil,a buhužel tak strašně nahlas,že sousedi velice rychle ztráceli trpělivost a bylo nutné to nějak řešit.Shodou náhod jsme se stavovali u kamaráda na Sovinci a Nikoušek tam zůstal.Je zvláštní že oba pejsky potkal stejný osud ve stejnou dobu-oba je srazilo auto,oba měli zlomenou přední nožku a oba to přežili...
Mezi pejsky kteří stojí za zmínku rozhodně patří kamarádčina dobrmanka Gita,která u mě bydlela v době kdy jsem měla Oriška.Byla to fenka z útulku,kterou si brala v dost šíleném stavu a vymazlila z ní pěkného,pohodového pejska-jejíž jediný problém byly kočičky:-))Gituška umírá nedlouho po Oriškovi na rakovinu.
Další dva pejsci kteří u mě sice pobyli jen krátce,ale stejně stojí za zmínku jsou Jenny a Apolo.Jenny je kříženec hovawarda a vlčáka a Apolo vlčáka a dogy.Jenny je fantastický pes s nejkrásnějšíma očima jaké jsem viděla.Skvělý přátelský mazel,živel a šílený kočko a králíkodav :-) Apolo byl pejsek kterého jsem moc nemusela-zákeřný poserka,zbabělec a ničitel úplně všeho co zničit šlo.Apolo umřel zhruba ve stejném věku na něco podezřele podobného jako Orišek...:-(
Můj další pejsek je chodský pes Ron,kterého jsem dostala po úmrtí jeho majitele.Nyní je asi 11ti letý.Je to super pes-nekonfliktní,přátelský,poslušný a naprosto psychopat na aportek.Je nereálné jej vidět bez něčeho v tlamě-pokud není po ruce balonek,klacek nebo tak něco tak sebou vláčí šutry,cihly......prostě pakooooo :-)
No a aby toho nebylo málo,tak mám ještě skoro dvouletou fenečku Čínského chocholatého psa-Javellin Conny Pupo-Haichi.Původně bylo plánované že ji uchovním,ale její letní přátelství s asi milionem bodláků skončilo kompletním ostříháním,tím pádem ukončením výstavní kariéry a tím pádem nemožností uchovnění.Koneckonců mi to zase až tak moc nevadí...ale je to škoda-na první výstavě dostala V3.Velinka je takové miloučké trdlo-mazel největší :-) Je to sluníčko.Ale běda na ni zvýšit hlas,zdá se že bude mít srdeční kolaps......
Na jaře jsem měla v plánu si dovézt z Rumunska jejich národní plemeno-Romanescu Ciobanscu Carpatin-Rumunský pastevecký pes.Myslím, že u nás zatím není ani jeden zástupce tohoto plemene,což se mi zdá být škoda.Je to krásný tvrdý pastevecký pes.Nakonec to dopadlo tak že místo Carpatina jsem si dovezla z Košic kříženku NO x asi CSV....ale kdo ví co z toho vyroste :-))

3.5.07 si Atrapka odvezla Ronečka,takže jsme zůstaly s Velinkou a Šívkou samy...

18.8.2007 se Velinka  odstěhovala do Prahy k Verči a je z ní městská slečínka... :-)

A Šívinka má za sebou první hárání.....

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář