Vandr 2011
Když už má jednou člověk koně na dvoře, tak by se s nima mělo jezdit.( tvrdí Roman, já jsem si jistá, že se na ně stačí jen koukat ) A tak mi jednoho dne oznámil, že cílem našeho příštího vandru bude nádražácké rekreační středisko Potštejn, kde budou v červenci 2011 dělat prvním rokem koňský tábor pro děti a my jim tam pojedeme na týden s koníkama pomáhat. Polil mě ledový pot….naše hysterka Nanetka mezi 30 otravnými dětmi??? A náš rozežraný Grandíček?? Kristepane…musím je pojistit, musím každý den vstanout o 2 hodiny dřív abych je unavila, než k nim dětičky pustím, musím poshánět čísla na okolní doktory a veterináře, ježíííííííííííš……. Na druhou stranu je tam krásně a asi to stojí za to… Takže jedem!
Koníky tam zavezeme přepravákem, přežijeme týden s dětičkama a zpátky to vezmeme vandrem… Hned jsem sedla k mapám a plánovala cestu (kterou Roman nakonec částečně přepracoval), možnosti přespání, ustájení.. natěšená jak malá holka. Vycházelo to docela suprácky, všechno kolem 30 km denně, nejnáročnější úsek hned první den a pak už jen pohoda. Ale klasika…najednou bylo všechno jinak…na tábor pomáhat můžeme, ale bez koní-no přece nejsem cvok, abych trávila dovolenou u koní bez svých koní, že jo…?! Tak nic, prostě tam jenom přespíme a uděláme si od tama každý den výlety po okolí- to konec konců taky není nejhorší varianta. Hlavně už se mi nechtěla měnit naplánovaná trasa a hledat nějaký jiný cíl. Obvolala jsem ubytování, zajistila ustájení a moc se těšila.
Další překvápko přišlo týden před odjezdem- lidé, kteří tam ten tábor dělají nám vzkázali, že tam naše koně vůbec nechtějí, že si nebudou rozrušovat jejich…No paráda-takže co? Takže nic- přehodnotili jsme situaci a jedeme po kopytě tam, a zpátky přepravákem s tím, že si ve vedlejší vesnici zajistíme ustájení. Nakonec jsme usoudili, že je to možná ta úplně nejlepší varianta, protože nevíme kolik toho vydrží ta Nanetčina uřezaná noha a platit cestu tam a pak třeba po dvou dnech vandru ještě i zpátky, je poněkud neekonomické Celou dobu jsme před koníkama dodržovali informační embargo na téma vandr, všem slovům „vandr, bandalír, spacák“ jsme se vyhli, protože nám bylo jasné, že v okamžiku kdy zjistí, že se něco chystá, 100% začnou kulhat, oslepnou, ohluchnou a dostanou koliku…
Den první – neděle 10.7 Tvorovice-Seč (42km, 8:24-17:25=9:01)
Po večerním balení a zjišťování co máme a nemáme se nám (netuším jak) povedlo nezaspat, nicméně moje šikovnost nám pochopitelně nedovolila vyjet včas Až když jsem nacpané a těžké brašničky vysmýkala na Grandíčka mi došlo, že jsem tam zapomenula dodělat otvory na protažení řemínků, takže Roman ještě ráno kmital a zachraňoval situaci. Mimochodem jsem čirou náhodou zjistila, že plíšek na třmenech, které jsem si pár dní před odjezdem zkrátila , mi prořezal řemen podbřišníku ( bohužel až po kompletním vyčištění a namazání sedla, proto jsem to během té doby nezjistila ), takže Roman ještě řešil i tohle.
Ehm-musím uznat, že byl statečný a nadmíru trpělivý (teda to tvrdí on) - to že žiju je toho důkazem
Nicméně jsme v 8:30 vyjeli, tedy jen asi o 30 minut později k prvnímu cíli Otaslavicím, kde jsme se měli setkat s panem Štefkem, který s námi kousek pojede. Nakonec jsme se dohodli, že nám vyjede naproti abychom si nemuseli zajíždět. Cestou k Pivínu jsme se domlouvali, zda zkusíme naklusat a já se slovy ,, jooo, aspoň uvidíme co všechno nám popadá“ Grandíčka rozjíveně pobídla ke cvalu. Za chvilku slyším Romana volat ať stojím, že mi upadl bandalír
No začíná to dobře
Nějak se vytrhly řemínky ( díky Matymu za dodání
), takže jsem opět zneužila Romanovy šikovnosti a po provizorní opravě jsme jeli dál.
Pro úplnost ještě dodávám, že mi na tom vandru rupl i řemínek co mi drží otěže v kroužku udidla, jen si už nepamatuju kde to bylo přesně, tak to dodávám sem, ke všem těm kalamitám
S panem Štefkem a jeho shagya arabskou kobylkou Trigou jsme se potkali ve Vranovicích –Kelčicích, kde nás dostala poněkud chaotická značka křižovatky Vyvedli nás za Vincencov, tam nás nasměrovali směr Seč a ponechali osudu. Ježíš jak já mu záviděla, že jede jen na ohlávce a v McClellanu…
Pohodovým tempem jsme minuli Loupežníka a sjeli na louku pod Plumlovský zámek, kde jsme nechali koníky trochu napást a pokračovali přes Soběsuky k Vícovu. V Kelčicích nám nějaký pán sám od sebe nabídl a donesl čerstvou vodu. Ale Nanetka si ještě hrála na hrdinu. Za Soběsukama nás naprosto šokovala, když se po vstoupení do Hloučele napila. Normálně raději zdechne žízní, než by si namočila drštičku do pochybné vody ( pochybná je i nejčistější voda v nejčistějším kýblu ). Zhodnotili jsme, že Nanetka fakt od někoho dostala k těm 20 narozeninám novej mozek
Zato za malý moment jsem vážně řešila absenci mozku v hlavě Grandíčka, když za Stinavou odmítal přejít přes maličký potůček, lehce překročitelný. Je fakt, že moje předchozí zkušenosti s taháním koně z bahna jeřábem mi poněkud nedovolují řešit tyhle drobnosti s klidem a Grandíček okamžitě vycítil moje nervozitu a odmítl ho přejít- a samože, čím víc já jsem hysterčila, tím víc on zmatkoval…no nedostala jsem ho tam. Nakonec si ho asi po půl hodině, kdy jsme byli oba durch mokří, vzal Roman a netrvalo dvě minuty a byli na druhé straně … naprosto v klidu, v pohodě… No zamáčkla jsem slzičku vzteku i zklamání a jeli jsme dál . V 17.20 jsme dojeli do Seče k Žemličkovým, kde jsme osprchovali koníky, pustili jsme je na pastvinku a vyrazili na večeři a posedět chvilku v příjemné společnosti Hanky Žemličkové. Při večerním krmení jsme zjistili, že je Grandík otlačený na podbřišáku, tak nám Hanka půjčila nějakou mast a rozhodnutí jak dál jsme nechali na ráno. V noci přišla docela velká bouřka - ty jo, jak jsme byli rádi, že spíme ve stáji. A ani nám nevadili moráci v sousedním boxe
Den druhý – pondělí 11.8. Seč-Vanovice ( 28,7km, 10:59 - 18:25= 7:25)
Druhý den vandru nebyl dlouhý, takže jsme si dovolili ráno nespěchat (i když já krmila hodně brzy, protože jsem moc nespala a měla nervíky, jak na tom koně ráno budou ), takže jsme šli
s Hankou okouknout jejich koníky a úplně sladké hříbátko, které je mimochodem na prodej Grandík měl otok pryč a zjevně ho nic nebolelo, Nanetka nožku taky v pořádku, takže jsme v 11 hodin vyrazili ze Seče do Vanovic ke Zdaráčovi a Míle na Ranč M. Cestou nás potkala (teda Grandíčka) spousta nástrah v podobě potoků, brodů a dokonce jedné bažiny, ale statečně jsme je zdolali.Co nás naprosto šokovalo byla pole ,,bodláků“. Naprosto jsme nechápali proč lidi pěstují lány bodláků., ale už nám bylo vysvětleno, že to byl ostropestřec :-D Ne vždy se nám díky tomu dařilo se držet původní cesty. Jeden úsek u Horního Štěpánova byl fakt krásný a romantický- jemná tráva, břízky, potůček..hmm...
Během průchodu Vanovicama nás pobavilo, jak se nás místní ptali - ,, Jedete na ranč?“ Kde jsme koho potkali, ten se nás ptal :-D . Pak na nás v zatáčce vybafl bílovlasý kovboj s bílou bradkou Miroslav Bartoš.. ,,Zdar jak sviňa...“ a v tu ránu jsem pochopila, proč mu říkají Zdaráč Pustili jsme koně do obrovské ohrady, kterou jinak obývá jejich hřebec a která ve mně nebudila ani trochu pocit jistoty, že tam ráno koně najdeme
Jestli mi ještě někdy někdo řekne, že jsem ukecaná, bude bit... protože Zdaráče jsem umlčet nedokázala Průšvih nastal v okamžiku, kdy jsme zjistili, že máme spousta společných známých a začaly se vytahovat různé (někdy až hrůzné) historky z akcí
Mezitím nám jeho partneka Míla (Milena Gritzbachová) připravila večeři a když přisedla k nám, tak už jsme se váleli v záchvatech smíchu.. Zdaráč velice přesvědčivě líčil různé situace do kterých zapletl kde koho, načež Mila počkala až se bude muset nadechnou a naprosto klidně ho vždycky opravila, že ten a ten tam vůbec nebyl a místo něj tam byl ten a ten..Zdaráč se chvilku cukal že to není možné, ale pak to většinou vzdal
Nakonec se začalo vzpomínat na lidi kteří už nejsou mezi námi, jako třeba Kamil Kuchovský, Pepa Janků a podobně... a to už byl čas jít spát.
Bylo by moc naivní věřit, že noc proběhla v klidu... přesně jak jsem předpovídala Grandíček ohradu rozebral (nedalo mu to moc práce, protože ta držela jen silou vůle a vírou v lepší časy ) a oba utekli k jejich koním, kde na sebe ječeli přes dvířka boxu. V okamžiku kdy jsem vyběhla zpoza rohu vzali kramle a začali lítat po těch obrovských pastvinách...bych se na ně i vyprdla, kdyby celá jedna část k dědině nebyla volně otevřená Takže jsem za nima lítala jak koště z kopce do kopce a zatím co oni se skvěle bavili, já jsem pomalu a jistě chcípala
Nakonec velkoryse uznali, že srandy bylo dost a nechali se odlovit a zavřít do ohrady a já polozdechlá zapadla zpátky do postele . ( No fáákt, spali jsme v posteli
) Chvíli na to mě probudilo divné štěkání nějakého velikého psa. Měla jsem trochu obavy aby nám něco koníky nesežralo, tak jsem se zaposlouchala a pak mi došlo že to štěká srnec, kterému zahradili průchod běžně v tuhle dobu prázdnou pastvinou. Ráno jsme nafasovali snídani, pár dobrých rad ohledně cesty a neohroženě vyrazili směr Radiměř k Jitce Mlčochové.
Den třetí – úterý 12.8. Vanovice-Radiměř ( 36km, 10:36 - 18:42=8:05)
Plány nám komplikovaly krásné cesty, které napřed byly krásné a široké, pak už jen krásné, pak už jen byly..a najednou nebyly a končily neprůstupným roštím, nebo mladinou.A pochopitelně pokud možno do co největšího kopce, abychom si pak užili i cestu z kopce..Když už nás neuzavíraly mladé stromky, tak pro jistotu aspoň popadané stromy..ze zoufalství jsem i zapomenula na to, že se vlastně bojím skákat a skákala jsem je
Teroristický útok hmyzáků, proti kterému nás neubránil ani repelent, nás ujistil, že přesedlávat ve vosím hnízdě není úplně moudré
Dobrá rada pro všechny… když se budete ustajovat u někoho, kde to neznáte, zjistěte si dopředu ve které části vesnice se nachází stáj…Není nic depresívnějšího, než když jsme pod sebou konečně uviděli dědinu, naprosto šťastní volali Jitce že úúúž jsme tu a ona nám vysvětlila, že to je sice fajn, ale oni jsou úplně na opačném konci dědiny… a těch několik kilometrů nás naprosto umořilo
Koníky jsme poprvé zaparkovali do boxů, Jitka nám poskytla koupelnu (úúúžasně příjemné
) Lukáš udělal večeři a my pak obdivovali krásně opravený barák a naprosto fantasticky řešené stáje…Šikovné ruce mají
Jinak heslo dne bylo jednoznačné ,, je to sice dál, ale zato horší cestou „
Den čtvrtý – středa 13.8. Radiměř-Janov (25km, 10:37 - 17:45= 7:07)
Ráno jsme vyrazili na nejkratší úsek vandru, do Janova u Litomyšle. Hned na začátku nás naši strááášně unavení koníčci pobavili, když jsme je chudáčky litovali, hledali jsme cestu co nejmíň do hrbu a oni s náma prachsprostě zdrhli do kopce jak kráva jen proto, že to byla louka Cesta by se dala nazvat od větřáku k větřáku, protože jak na začátku, tak na konci cesty jsme potkali větrné elektrárny a koníci potěšili, že je vůbec neřešili. Zhodnotila jsem, že Grandíček je jako penis.... při jízdě napnutý s hlavičkou nahoru, a jak je po akci, tak hlava dole, celý zvadlý....
Taky jsme zhodnotili, že mám z pekla štěstí, protože jsme 3x přecházeli velmi frekventovanou silnici a 3 x jako kouzlem nejelo ani kolo.. celou dobu co jsme přijížděli k silnici jelo auto za autem, kamiony a tak..v okamžiku kdy jsme přišli k ní, tak kam se oko podívalo, fakt ani kolo Nevšedním zpestřením bylo, když si tak před Vendolím kráčíme po polničce, dědinka v údolí, na protější straně vidíme ty větrné elektrárny ke kterým musíme dojít, koleje které musíme přejít, před námi krásná cesta. Na louce pracovali chlapi a jeden z nich se k nám vydal.. Po vyptání se kam jdeme nám oznámil, že jsme na soukromém pozemku. Tak jsem se pídila po tom, zda je to takový problém, že jdeme po polničce, která ani nebyla jako soukromý pozemek označená, zda mu to vadí (slušně a s úsměvem). Pán odvětil že to mu nevadí - jen že ta cesta vede pouze do jejich dvora
Nakonec byl tak velkorysý, že nás nechal projít jejich statkem do dědiny, kde na nás čekal neplánovaný veterinární dozor (kamarád Pepa Tabery ), který právě z toho statku odjížděl
Udělali jsme si malou přestávku, pan veterinář obhlídl stav našich koní ( shledáni přežití schopnými ) a vyrazili jsme směr Janov. Dědina ne moc velká, ovšem koní je tam snad víc než lidí Dle instrukcí místního mladíka jsme se vydali správným směrem ke stájím pana Puchera. V okamžiku kdy jsme projížděli kolem jedné jízdárny se k nám z vrat rozjela paní na kole a culila se na nás. Prudce inteligentně jsem se jí zeptala, zda jedeme k ním...a ona mi ve stejném duchu odvětlia, že to ona přece neví... Po vyjasnění situace, že vlastně jedeme úúplně někam jinam nám oznámila, že to nicméně nebrání tomu, si u nich dát kafe. Tak jsme pozvání přijali. A to byla osudová ,,chyba „
Myslím, že setkání s těmito lidmi bylo pro nás velmi přínosné . Nevěřila bych, že potkám stejně trhlé lidi
Alice a Lukáš Machovi...... Alice nás provedla po stájích, popovídala o koních a nakonec jsme se dostali k tomu, že se aktivně zúčastňuje barokního ježdění v dámském sedle a když viděla jak mi zasvítila očička, tak přihodila pozvání na večer, kdy pro děcka z místního tábora dělá ukázku ježdění v dámském sedle s možností si to taky vyzkoušet...juuuuuu! Po nějaké době jsme se rozloučili, naskládali vše na koně a vydali se na domluvené místo ustájení. Po ujití Alicí avizovaných cca 200 metrů jsme zhodnotili, že má chlapské oko
Podle GPS ke stáji Pucherových bylo nějakých 960m
Postarali jsme se o koníky, domluvili se s domácími na spaní, krmení a pod a vyrazili na večeři do místního motorestu. Ty jo-porce jak pro dva.. postupně si zvykám si vybírat jídlo tak, abych měla jistotu že to Roman dojí Na chvíli se za námi zastavil i Pepa, který se pak s námi šel podívat i k Machovým, kde už Alice kroužila po jízdárně v dobovém kostýmu...hmm, pěkně se na to dívalo. Předvedla i nějaké skoky a pak se k ní přidala místní dorostenka Anežka, která zjevně zapomenula pud sebezáchovy doma a skákala snad metrové překážky
Dobře, já vím že to není až tak moc..ale mi to v tom dámském sedle přišlo příšerné
Táborová děvčata se průběžně střídala a fotila v Alicí zapůjčených kostýmech jako princezny v dámském sedle- na huculce Sandy a neuvěřitelně velkorysé, princeznovsky bílé kobylce Famaře. Anežka pak přivedla i svoji kobylku Lauru a bez sedla s ní skákala Mini maxi.
Nakonec nám Alice oběma dovolila si dámské sedlo vyzkoušet a zlatá Famara nás poslušně a trpělivě snášela na svém hřbetě, i když jsme jí asi moc pochopitelné pobídky nedávali Romanovi to šlo podstatně lépe, já nějak nedokázala ve cvalu najít rovnováhu, ale zážitek suprový a velice ráda si to znova vyzkouším . Pak jsme se rozloučili a vyrazili se postarat o koníky a spát.Vzhledem k tomu, že se blížila bouřka jsme ještě rychle s panem Pucherem chystali koním provizorní přístřešek. Roman se pak kochal prý nádhernou romatickou vyhlídkou na blesky v údolí, kterou já jsem tvrdošíjně ignorovala, protože jsem byla poněkud KO a představa blížící se hrůzy mi opravdu nedodávala potřebu se jí ještě kochat. Netrvalo dlouho a začaly o střechu bubnovat přívaly vody a za chvíly se přidaly i kroupy... A co myslíte, kde ti kreténci stáli? Jistěže venku, přece si tu luxusní ledovou masáž unavených zad nenechají ujít
Ráno jsme se celkem svižně sbalili a vyrazili na poslední úsek cesty Janov – Brnná ( Potštejn)
Den pátý – čtvrtek 14.8. Janov-Brná (40,5 km, 8:40 - 17:48=9:07)
Poslední den vandru nás provázel mírný déšť. Nic tragického, ale pláštěnky jsme přece jen vytáhli. Dlouho jsme šli po asfaltu až do vedlejší vesnice, kterou jsme celou museli projít až na konec, kde měla být krásná cesta. Naštěstí nás tam pán upozornil, že cesta je zahrazená ohradníkem (což by až tak nevadilo) a že se tam pase stádo krav i s býkem ( což vadilo docela dost ) Pak se nás druhý pán ptal, kam že jdeme- tak mu to Roman vysvětloval a on nám oznámil, že tahle cesta vede opět někomu do dvora, ale že pokud mají otevřená vrata, tak můžeme projít
Vrata otevřená byla, vlezli jsme do dvora a Roman začal halekat zda tam někdo je. Vykoukli nějací kluci, chvilku na nás vykuleně koukali a na otázku zda můžeme projít nám odpověděli že jo- že kolem králíků a bejka, ale ať jim nepošlapeme kuřata... No mlčím...
Tak jsme jim prošli dvorem- ale jakože fakt dvorem... na navazující cestu, dostali se mezi pastviny, přes které jsme prošli do lesa, kde jsme chvilku hledali cokoliv, co by aspoň trochu připomínalo cestu a pokračovali dál. Hmm..všude byly spousty hříbků, ale dovedu si představit, jak by vypadaly po dojezdu do cíle
Grandíčka potkala záludnost v podobě malých telátek.Stály v přístřešku, koukaly a Grandík vypadal na nervový kolaps . Nakonec se osmělil natolik, že se i čuchali. Ovšem okamžik, kdy tele vytelilo svůj dlouhý jazyk a olízlo ho byl pochopitelně důvod k panice Ale zvládl to
Pak jsme docela slušným hrbem, kde koně chvílemi jeli po prdeli slezli do Brandýsa nad Orlicí, kde jsme zkoukli památník J.A.Komenského a Roman se šel zabloudit do přírodního bludiště z živých plotů ve tvaru zeměkoule (hm... za 20minut se vrátil, tak zase nic...
) Prošli jsme částí Brandýsa a napojili se na zelenou značku vedoucí podél Dolenského potoka, která byť byla skoro celá do kopce, tak byla velmi pěkná a bylo tam spousta malin
až do Sopotnice.
Tam se původně polozdechlý Grandíček projevil jako zcela při síle, když se během asi 150m úseku po chodníku podél silnice napřed pokusil skočit pod auto a když mu to nebylo dovoleno, tak aspoň vyšplhat na zídku z druhé strany. Radikálně jsem zakázala jakékoliv další úseky v blízkosti silnice, protože zabít se poslední úsek vandru by mě asi fakt hodně naštvalo...Načež mě Roman ,,uklidnil, že po téhle silnici, kde jezdilo auto za autem a samože samé náklaďáky a kamiony, půjdeme ještě kus po mostě přes Divokou Orlici, což jsem naprosto hystericky odmítla, protože jestli chce ten debil ( myslím Grandíčka, ne Romana) lozit po zdi, ať si lozí..ale z mostu se mnou skákat teda fakt nebude! Nakonec jsme sešli k vodě a Orlici jsme brodili. Roman trochu prudil, že si kvůli mně kobyla zláme nohy v těch velkých šutrech, ale já vím že není úplně blbá a takovou situaci zvládne. Koníci to zvládli, osvěžili se a přešli jsme na druhou stranu.Pochopitelně, že celou dobu co jsme se tam ráchali a motali mezi balvany po tom pitomém mostě nejelo ani kolo.. Od tama už to byl jen kousek do Brnné, kde jsme měli domluvené ustájení.
Kovářův dvůr je velice pěkný statek, postupně procházející rekonstrukcí.Pan Kovář ml. nám ukázal kam ustájit koníky a když jsme je požádali o trochu slámy i pro nás, že přespíme vedle koní, tak nám ochotně vyklidili přiléhající prostor a nachystali lože Pak nás odvezl nahoru na Potštejn se najíst a vysprchovat a my se procházkou vrátili zpátky do Brnné,kde už byla i paní domácí Kovářová a velice mile nás přivítala . Chvilku jsme s nima poseděli při občerstvení, které se také nachází v areálu a obdivovali jejich žaka Žaka který naprosto luxusně mluvil, štěkal, imitoval zcela důvěryhodně rádio
Koníci vypadali spokojeně, tak jsme taky zalehli. Ráno jsme si naordinovali odpočinkový den, takže jsme se ráno šli podívat na jejich koníky-chovají velše a se kterými pořádají vyjížďky a dva teplokrevné valachy kteří chodí v bryčce. Ve stáji se také nacházely kravičky Jerseyky, kozy, drůbež (všude se batolila housata). Paní chová kavkazáky kteří areál hlídají, ale ty jsem okoukla jen z uctivé vzdálenosti přes plot
Pak jsme se vydali na oběd a udělali si procházku do tábora, abychom okoukli koníky, kteří tam momentálně vozili táborové děti. (Ranč sedící kůň). Potom jsme šli na hrad ( by mě zajímalo, proč hrady nemají ze zákona výtahy :-D) odkud byla fakt krásná vyhlídka po okolí. Procházkou dolů jsme potkali ohradu s koníkama, z nichž jeden měl neuvěřitelně zdeformovanou hlavu-těžko říct zda po úrazu, nebo to bylo vrozené, ale nejvíc to připomínalo jakoby dostal kopanec z boku do nosní kosti.Bohužel jsem z toho byla tak vykulená, že jsem ani nevytáhla foťák. Ono se mi totiž zdálo, že má otlačené koutky, že se na něm jezdí. Hmm.
Roman rozhodl, že se půjdeme s koníky napást k silnici, aby měl Grandíček možnost se koukat na auta a přitom měl trávu jako motivaci stát. Cestou dolů najednou Nan začala u přejezdu skákat jak praštěná, totáálně hysterická a my napřed nechápali co se děje- až pak jsme si všimli přervaného ohradníku do kterého si zamotala zadní nohy a který do ní probíjel. Ta kobyla je fakt průserářka. Když se nám podařilo drát setřást, tak jsme si uvědomili, že celou dobu skáčeme po přejezdu a kdyby jel vlak, tak nevím...Došli jsme k silnici a pásli. Grandíčka auta moc nezajímala.. hlavně proto, že skoro žádná nejezdila....
Po asi 15 minutách, když už jsme byli totálně sežraní od hmyzáků, jsme se rozhodli, že popojdeme kousek dál, že tam budou ještě blíž k silnici a je tam lepší tráva.No jako...nechci nic říkat, ale Grandík to má snad podplacené...nic..prostě vůbec nic nejezdilo! Po asi půl hodině jsme to vzdali a Roman dostal sebedestruktivní nápad, že si na Nan sedne bez sedla.
Každý kdo Nan zná ví, že stavba jejího hřbetu a kouhoutku je naprosto nesmiřitelná se stavbou mužského těla v oblasti genitálií Ovšem Roman se překonal a dokonce i klusal.Pravda chvilku mě pak udivovala výška jeho hlasu, ale buď se srovnal on, nebo já si zvykla
Pak chvíli bojoval i s Grandíčkem, kterého se marně snažil nacválat (potěšilo mě, že mi naskočil na myšlenku) a pak jsme on umořený a já totálně vysmátá usoudili, že je načase jít zpátky
U brány se na nás vybatolila dvě sladká štěňátka s maminkou, která byla tak ošklivá, až byla krásná. Hned jsem se s nima začala mazlit a když mi paní domácí řekla, že si jedno klidně můžu odvézt, tak jsem začala naznačovat Romanovi, že by....?!? :-D Kupodivu to prošlo celkem bez komplikací
Večer šly místní holčiny jezdit a tak jsme se šli podívat.Ty jo...naprostá absence pudu sebezáchovy...cácorky s poníkama (ne zcela zvládanýma) lítaly jak tryskomyši -občas se trefily na překážku, občas ne..ta nejmenší Elenka (vypadala tak na 6 let, ale prý 4 třída) na naprosto luxusním prďolovi brzdila vždycky na konci pozemku o plot..chlupy mi stály hrůzou.
Po chvíli jsem to nevydržela a začala jí to trochu organizovat. Holčička moc šikovná, tvrdošíjně bojovala s zabejčeným poníkem tak dlouho, až poník vyměkl a za skokem s ní nezdrhal, zůstal na kruhu.Tahle dvojice by mě moc bavila....oba šikovní, oba se snažili a vycházeli si vstříc, jen by potřebovali nějaké vedení. Kovářovi vzhledem k rekonstrukci mají úplně jiné starosti, takže tenhle talent asi bude nevyužitý-ale podle toho co nám pak večer paní Kovářová povídala, tak plány mají super a usilovně na nich pracují. Jediné co jsme se s Romanem shodli a také Kovářovým řekli je, že je velký průšvih naprosto nedostatečná reklama. Krom jediné upoutávky o nich nikde ani zmínka, žádné směrovky..na statku jen cedula na bráně- přitom mají obrovské možnosti co nabídnout. Nádherné okolí, terény … hmm ..škoda, škoda..
Domluvili jsme se s nimi na dopolední výlet ( Elenka za svoji šikovnost měla dovolené jet s námi na svoji první vyjížďku), naplánovali odpolední trasu do Libchav k Cejpovým, odkud jsme měli pokračovat dál vozíkem a šli spát.
Den šestý – pátek 15.8. Brná-Chlum-Brná (12km, 9:50- 11:56=2:06)
Ráno jsme se vydali v pěti na 11 km vyjížďku po okolí. Hned u stáje Nanetka nějak zapomněla nohy v dolíku a spadli. Nějak netuším co se dělo, ale asi jí ujela noha a jak se snažila se posbírat tak přepadla na lopatku, Roman odletěl a ona se překulila doprotisměru. Nicméně po chvilce vstala a zdálo se, že jí nic není. Vypadala v pohodě, nekulhala, tak jsme jeli dál. Až ke konci vvyjížďky se Romanovi zazdálo, že nejde čistě. A opravdu v klusu bylo vidět sice mírné, ale přesto kulhání. Po dojezdu do stáje jsme proto zavolali panu Cejpovi, že by bylo lepší kdyby pro nás dojel do Brnné, aby Nan nemusela těch 15 km jít. Stihli jsme si skočit na oběd a když jsme se vrátili, už byl vidět na lopatce začínající otok a Nan kulhala. Naložili jsme věci a když jsme nakládali koně, tak přiběhla malá Elen, zda chci to štěně, tak jsem kývla a byl náš
Koně nastoupili jak profíci (což mě moc potěšilo) a po rozloučení jsme vyrazili. Nakonec nás vezla dcera pana Cejpa s manželem a byli velice příjemní . Takové lidi poznávám moc ráda Pochválili koníky jak nastoupili a že stojí celou cestu jakoby jezdili denně. Štěňátko se taky chovalo docela mravně, takže paráda.
Když to shrnu, tak za 7 dní z nichž jeden byl odpočinkový, jsme zdolali 184 km na bosých, neokutých koních, viděli spoustu krásných míst, potkali moc suprových lidiček a přesvědčili se, že 20ti letá kobyla ještě, i přes všechny zdravotní problémy co měla, nepatří do starého železa..
Všem zúčastněným patří naše poděkování za ochotu a vstřícnost, za zajištění zázemí
Maximální rychlost s bandalírem byla 39 km/hod, denní průměrné rychlosti pohybu byly od 5,6 do 6,2 km/h. V detailech uváděn celkový čas vč. zastávek.