Grandíčkovy první závody
Jako každý rok jsem se moc těšila na westernové závody v Bezměrově, jen letos to těšení mělo podivnou příchuť...místo věrného diváka jsem se měla tentokrát stát účastnicí a to ve mně vyvolávalo paniku.
Marně jsem Romanovi vysvětlovala, že mu budu velice ochotně dělat wranglera, že tam toho Granda i vezmu, aby Nanetka nebyla ve stresu a obětuju tím svoji svobodu a klid, jen když se tam nebudu muset sebevraždit před tolika lidma.Neprošlo to...
Ve čtvrtek dojela Síma a sjeli jsme ještě poslední imitaci tréninku a já smířena s osudem začala balit věci.
V pátek jsme tam odvezli věci, Síma tam zůstala a my s Romanem jeli pro koníky a dojeli po kopytě.Ještě po cestě jsem zkoušela Romana obměkčit,slibovala hory doly,když nebudu muset..ale už jsem remcala jen z principu.Padlo na mě nějaké otupělost a taková ta lhostejnost odsouzených k smrti...nebojte se života, stejně z něj nevyváznete živí...
Po příjezdu jsme nechali chvilku koně odpočinout a pak jim šli ukázat kolbiště.Potěšilo mě,jak Grandík, i přesto že strašně fučelo ,nic moc neřešil.Zkusili jsme si tyče, podívali se na barely, projížděli kolem tribuny na kterou se tvářil trochu podezíravě, ale zjevně koně nežrala, tak žádná panika.Ovšem naprosto ho vykolejila vlajka zapíchlá v barelu.Tam jsme strávili spoustu času a Síma mu vysvětlovala, že vlajka zamotaná kolem hlavy je vlastně super :-D Skoro mám pocit, že jí až tak úplně nevěřil.....
Večer jsme poseděli,popovídali si s kamarády a já už pomalu a nenápadně začínala hysterčit. Ani lokální umrtvení v podobě Jelzina nedokázalo zahnat ty tragikomické scénáře sobotních závodů :-D
Ráno jsme, po nahlášení se do závodů a odevzdání očkováků, šli lehce zatrénovat a v tu chvíli to začalo.
Grandík zhodnotil, že hlasatelna přece jen žere koně a kdyby ne všechny tak určitě rezavé a že jediné bezpečné řešení je od ní dostatečně rychle a daleko utíkat. Po chvíli marného snažení mu vysvětlit že to fáákt přežije,že i kdyby ta tribuna koně žrala, i kdyby měla za pochoutku koně rezavé, tak prostě debily nežere !!! jsem se šla už totálně zdeptaná ze závodů odhlásit.
Ale nebylo mi dovoleno se slovy,že aspoň se diváci pobaví...hmm! :-D.
A tak během toho co jsem si vybírala místo na hrobeček,domlouvala na parte nápis ,,zemřela tragikomicky" mi ho střídavě KSim a pajahribek vychovávali.
Zhodnotila jsem že chci jet aspoň průvod dědinou .Tam už těch bubáků nebylo a Grandíčkovo skoro vzorné chování mě ukolébalo v naivní představě, že ten trail zase až taková hrůza být nemůže.Tak jsem se rozhodla jet.Zhodnotila jsem, že pokud prolezeme branku bez větších kolizí, tak to prostě zkusím dojet.
S ledovým potem na čele a alkoholickým třasem rukou jsem otevřela a vcelku i bravurně zavřela branku a měla klusem pokračovat takové esíčko přes L z kavalet...což by nebyl vcelku problém, kdyby v na krajích a uprostřed nebyl kužel, který Grand nikdy neviděl a hlavně to bylo směrem k té koňožroutské tribuně.Takže tam sice s velkým sebezapřením a smrtí v očích šel, ale s předepsaným klusem to nemělo nic společného.První kavaletu tedy přešel krokem, ale tu druhou od tribuny teda proklusal a vzorně zastavil u L na překroky.
Začal super, krásně se předkračoval, než mu docvaklo, že se přibližuje k tribuně a v tu chvíli nějak ochrnul, nešly mu zvedat nožičky, odpoutat oči od té hrozné věci, která ho jistě uhranula a určitě mu zčerná a upadne jazyk a to bude konec jeho milovanému žraní.Ochrnulé nožičky statečně rozkopaly co rozkopat šlo a já, v teď už mi zcela nepochopitelné snaze nacválat z předepsaného místa, udělala nepředepsané kolečko a tím nám vysloužila ,,D" ale to jsem ještě netušila.Proklusocvalopanickozdrhavě jsme se propohybovali kolem tribuny (pardon za patvar, ale nic lépe vystihující náš pohyb jsem nevymyslela) slušně jsme zvládli přecválat kavalety a zastavit před čtvercem, kde byl obrat o 180 stupňů. Jediná věc kterou jsem si byla jistá, že 100% zvládáme. Ale jo, zvládali bychom, kdyby hned vedle nestál barel, ve kterém byla postavená vlajka a v tom příšerném větru, co celé dva dny závody provázel nejen že plápolala, ale taky jak se šoupala po stěně barelu, vydávala děsivé zvuky.
Po včerejším asi hodinovém seznamováním se s tou záludnou, plápolající a plácající věcí na tyči, ke které ho ta prdlá ženská (teda já) nutila chodit, nutila přetrpět že se vlajka kolem něj omotává a podobně vyhodnotil, že koně to asi nežere, ale je nutno se mít na pozoru a nespustit z ní oči pro případ,,co kdyby"Jenže to už se až tak neslučuje s docela potřebným koukáním se kam šlape, takže při prvním kontaktu s kavaletou ohražující prostor vypukla lehká panika, no jednu stranu jsme lehce rozbourali (uklidňuje mě, že byli horší) Ze čtverce se pokračovalo právě k tomu barelu s vlajkou, která se, značně sebou ve větru smýkajíc, vzala do pravé ruky v kroku se prošlo slalom kolem barelů a pak se pravou rukou přes hlavu koně dávala na levé straně zpět do barelu.
Spokojena s tím, jak statečně snášel oplácávání vlajkou a krotil svoji potřebu utéct, jsem lehce podcenila situaci a nedohlédla na to, aby při vracení tyče do barelu nedošlo k cinknutí o dno a v tu chvíli jsme byli o tři metry od barelu dál :D Ale vlajka byla na místě a my pokračovali klusem mezi kavalety na couváni. Když jsem viděla nákres couvání,tak jsem se chytala za hlavu,ale zvládl to mazácky a následné nacválání z kroku přes kavalety taky. Mírné technické problémy nám působilo, že cval byl směrem domů a já si tak nějak matně vybavovala, že v plánku tratě nepsali nic o nekontrolovaném úprku domů, zvlášť když jsem po levé straně viděla můstek a byla si celkem jistá, že přes ten jsme ještě nešli.Tak jsem zhodnotila že SSSSSS, ku*va neblbni a SSSSS( ono mi to westernové HOOOU nějak nejde přes pysky) a nějakým zázrakem jsme zastavili, v klidu přešli můstek, nechápu jak, ale zvládli jsme pozdravit rozhodčí a .......přežili jsme :D
Z tyčí si moc nepamatuju, jen radost že jsme občas i cválali a nic neshodili. A barely?....snad stačí když napíšu, že ten první byl hned u tribuny, takže jsme šli zašprajclým krokem s očičkama půl metru před hlavou.... :D No dobře, snad jsme pak směrem od tribuny i naklusali a domů i nacválali...ale to už mi bylo tááák strašně jedno :D
Ježíš já jsem táák ráda, že to mám za sebou a že mám minimálně na rok klid....Ale utvrdila jsem se v mém hlubokém přesvědčení, že můj další kůň bude poníček, max 120 cm, ať se furt nemusím vymlouvat, proč nechci jezdit...to přece každý (i Roman) musí pochopit, že na tak malém poníčkovi se nejezdí :-D Jsem nenáročný uživatel...stačí se mi na koně jen dívat :-DDDDDD
Rozhodně děkuji Símě, Pájovi a Romanovi (i když ten za tu hrůzu vlastně může, ten mě do toho uvrtal) za záchranu a podržení ve fázi mé největší hysterie :*
V euforii, že jsem to nějak přežila jsem zapomenula na to, že tam byla i Nanetka. Ta klasicky hysterčila kvůli Grandíčkovi, ale zkusím donutit Romana, aby k tomu něco napsal :-)