Mokrá vyjížďka
V rámci tréninku na vadr jsme se s Romanem vydali na delší vyjížďku.Plánovaný odhad byl cca 40km,ale jak se nakonec ukázalo,o 8km jsme přetáhli.Vyjeli jsme v 11 hodin (podle Romana ráno,podle mě v poledne ) a už známou cestou přes Polkovice dojeli k Lobodicím.Tam jsme kolem rybníčku prošli k náspu železniční vlečky a přes ni jsme se dostali na pěšinku k Tovačovským jezerům.Začalo se pomalu zatahovat a v dálce hřmět.
Na rozdíl od poslední vyjížďky byl pracovní den a všude vrzaly a bouchaly těžařské stroje,takže koníci měli očička na šťopkách a koukali čeho se leknout jako prvního.Ale pak zhodnotili,že je to nuda a i kolem těch největších potvor šli v klidu.
Nenápadně začínalo pršet,a já líná jak veš si vytáhnout šusťákovku,nápadně rychle mokla
Roman vytáhl bundu,takže byl v suchu,ale já pořád věřila,že to přejde.No přešlo..ale až v okamžiku kdy jsem byla úplně,ale úúplně durch.Nečekaná zrada...to co na mapách vypadalo jako mostek byl jen pásový dopravník...navíc pohybující se a rachotící...takže děsný bubák.Museli jsme změnit plány a jít jinudy....podejít ten pohybující se pás...Po chvílí přemlouvání Grandíka jsem zhodnotila,že raději slezu a provedu ho...než se úplně šprajcne tam jít.Chvíli váhal,ale pak usoudil,že mi bude věřit a to děsné monstrum podešel.
Celý úsek lesíkem jsme pilovali uhýbání větvičkám...protože můj pocit toho,že se mnou schválně vymetá ty největší a nejmokřejší,přerostla v jistotu.Ne že by to nějak mohlo ovlivnit mokrost mého trička,ale bylo to nechutně studenéé.Když jsme se vymotali z lesíka na druhém konci Lobodic,tak už naplno pálilo sluníčko a tak jsem vyždímala tričko,vytřela vlasy a během další jízdy usychala.
Vydali jsme se po zelené,Národní přírodní rezervací Zástudánčí,ale trošku nás zaskočil chlapík,co nám oznámil,že koně nesmějí po hrázi ale naštěstí se dalo jít úplně krajem pole.Z mostu přes Moravu jsme viděli malý výběžek,tak jsme se na něj chtěli dostat abychom se dostali k vodě,ale nepovedlo se.Z druhého břehu jsme pak zjistili že je to přístupné z druhé strany-tak snad příště.
Cesta vedla po cyklotrase(údajně klidná,nefrekventovaná),kde jsme potkali kde jaké vozítka RWE-od traktoru po náklaďák),takže jsme zhodnotili že tam má RWE tajnou základnu a já Romanovi zakazovala kouřit...ať neletíme Což mi bylo vyčteno,když jsme přece jen základnu našli a před ní kouřící RWEpány Dobrá Romi...už mlčííím...
Cestou kolem spousty oplocenek nás odporně terorizoval hmyz...hovada pitomá
Došli jsme k cestě co vedla k Zářičí ale ve snaze vyhnout se asfaltu jsme naťapkali spoustu zbytečných kilometrů kolem nepřechodného potoka...tss...nechápu proč není na světě víc mostů....i mostek by stačil
Ale co,tak jsme prostě ten kus došli po asfaltu a narazili na jetelovou louku,kde jsme odsedlali a nechali koníky pást...
Myslím,že přesně v tomhle místě v Romanovi uzrálo rozhodnutí,že je nezbytné pořídit repelent,protože se na koníky sesypalo nechutné množství hovad,střečků,muchniček,komárů a další odporné zvířeny a docela dost je štvali.A nás teda taky.Po nějaké době pasení jsme je nasedlali a vyrazili dál.
Posečená louka sváděla k cválání,tak jsme koníky nechali běžet.Až na poslední chvíli jsme uviděli obrovské kaluže,do kterých jsme vzápětí vletěli.Nanetka zmerčila únikovou cestu do neposečené části louky,a v tom tempu to Romanovi švihla prudce doleva...ehm..no..maličko při tom podklouzla ...a Roman letěl..přímo doprostřed té obrovské kaluže,kde se ještě kousek svezl po zadku a zůstal sedět Ale je šikovný..otěže nepustil V prvním okamžiku mě polil ledový pot,že se některý z nich zranil..ale když jsem viděla že Nan je oki a Roman vstanul,tak jsem nedokázala zabránit záchvatu smíchu..když tam tak stál v té kaluži a crčela z něj proudem voda
No ..pokračovali jsme v jízdě.Opět jsme zhodnotili akutní nedostatek mostků a po chvíli motání se mezi potůčky jsme došli ke kolejím-hmm..sakra...vysoký násep..hlavní trať Přerov -Brno..Roman slezl a šel kouknout kudy tudy..a zjistil,že přejezd,kam se potřebujeme dostat je jenom asi 200 m od nás..po kolejích...tak jsme po sobě chvíli koukali...váhali...a pak jsme zhodnotili,že se bojíme..a potupně jsme kvůli 200 m nachodili asi 6km přes Chropyni
U cvičáku nás chtěl sežrat nádherný kříženec asi setra s něčím,který se tak děsně bál,že jsem měla trochu strach jestli nezkolabuje,ale moc mě potěšilo ,že to koníky vůbec nerozhodilo..a Šívinku taky ne.
Trošičku jsme se zamotali kolem sádek,ale pak jsme se trefili na správnou cestu a kouskem Chropyně jsme se dostali až k tomu přejezdu.Úsek od přejezdu do Kojetína k Moravě prostě miluju..nevím proč,ale prostě ten úsek mám opravdu moc ráda.
U Moravy koníky poněkud vyděsili vodáci..teda vlastně vodačky...hlavně jejich rytmické bubnování.A když pak při obratu rozšplouchaly vodu a ta začala ve vlnách narážet na břeh...jejda to se Grandíčkovi ale vůbec nepozdávalo.Podél Moravy jsme dojeli až k Uhřičickému sifonu-zajímavé vodní stavbě,kde jeden potok podtéká druhý a podél Valové až k Polkovicím a přes kopec pak domů.Jeden by si skoro myslel,že toho koně budou mít dost(oni teda měli,jen to na nás hráli) ale vysloveně ožili a byli běhací celý zbytek cesty.Dokonce díky Romanovu hecování to se mnou Grandíček u baráku zabalil a měla jsem velké obavy,zda zastavím dřív,než na dvoře
Doma jsme koníky osprchovali,nakrmili a po důkladné desinfekci i nás dvou jsme vypadli do Němčic na večeři...a po probráni trasy jsme svorně umřeli a spali a spali až do bílého rána (teda někteří...ti dokonce zvládali ve spánku i lítat s mobilem na dvůr a pak mi ještě tvrdit,že jsem si to vymyslela )