Kokiš
Kokiša jsme kupovali jako 15ti letého hřebce. Majitel se ze zdravotních důvodů o
něj nemohl starat a ostatní členové rodiny se ho báli, tak ho chtěli dát na
jatka. Koupili jsme jej i s postrojem a vozíkem, takže asi 20 km cestu domů jsme
absolvovali vozem. Byl to naprostý profík-ničeho se nebál, všude vlezl-prostě v
zápřeži to byl 100% kůň. Bohužel se totéž nedalo říct v boxu, nebo v ohradě. O ježdění pod sedlem ani nemluvím-to jsme zkusili jednou-a kamarád má dodnes
prokouslou kanadu. Byl neskutečně útočný-kopal.kousal-skákal na lidi. Protože
jsme potřebovali aby chodil do ohrady, přistoupili jsme na kastraci. Uspávání trvalo
asi 3 hodiny-píchnout mu injekci byl nadlidský výkon. Když už se člověk dostal tak blízko, že mu píchl jehlu do krku, tak ji nedostal přes tukovou vrstvu do
žíly. Nakonec se to podařilo a po cca trojnásobné dávce se konečně začal
vzdávat. Bylo neuvěřitelné, jak bojoval-několikrát spadl-ale zase vstal a
bojoval dál. Když už konečně injekce zabrala tak, že už nemohl vstát, tak stejně ještě do úplného usnutí stačil kolem sebe kopat a kousat. Během narkozy jsme mu udělali
i korekturu kopyt-za živa by to asi nešlo. Dlouho trvalo než se vzbudil-ale hned
jak vstal po nás hned začal kousat-bylo nám jasné, že je v pořádku. Velice
pomalu se nám dařilo se k němu přibližovat-už se dal i když velice opatrně
vyčistit-ale to bylo tak všechno. Všichni se ho báli a když napadl a ošklivě pokousal
holku, co nám ráno krmila a ta řekla, že už k němu nevleze, bylo jasné, že musí jít
pryč. Člověk který si jej koupil si s ním docela rozuměl-ovšem jen do té
doby, co mu asi po 14 dnech potrhal vysokobřezí ČT kobylku tak, že do rána
vykrvácela. Bohužel ho osud neminul a opravdu skončil na jatkách. Jediné co nám
po něm zůstalo byl respekt před takovými koni a pár fotek...